Bod v temnotě – třídenní únik

Jak se toho tolik může zkurvit v tak krátký době, to mě nepřestává překvapovat. Asi současný události vrhají světlo na některý moje vlastnosti, vina nejasná. Moje vlastní rodina vyjadřuje zklamání ze mě a já si na to nějak nezvykám. Odmítnout těmhle lidem poslušnost je věc, kterou jsem udělal a nedokážu ji vzít zpátky, prostě to nejde. Všichni včetně tebe jsou si naprosto jistý, že bych měl studovat, že jsem strašně chytrej a snad že bych měl vést lidi... Nevím co vás k tomu vede, jsem stejná tupá nahá opice jako všichni ostatní. Když se někomu otevřu, v lepším případě pokývá hlavou a řekne něco v tom smyslu, že rozumí a chápe. Zpovědnice distribuující mezi lidi barbituráty by byly trhák, to je jasný. Nezdá se mi, že by to bylo možný a skutečný a nevím jestli je to mojí neschopností se vyjádřit nebo tvojí neschopností empatie. Nikdo nevidí cenu mojí poslušnosti a všichni implicitně předpokládají, že ji zaplatím. Považuju lidi včetně svojí rodiny za degenerovaný a zlomený konformismem, což jsem jim i řekl, načež oni tvrdí, že se okrádám o utrpení, který mi do budoucna údajně strašně pomůže. Předpokládají, že to utrpení je nutný. Pro mě to ale rozhodně není dogma, zatím to platilo málokdy. Všichni jsou evidentně submisivní zombie a není v této době mesiáše. Racionálně je jediný východisko správným směrem vést se sám. Necítím pro to ale vůbec předpoklady, kick ani drive, možná už jsem taky mrtvá zombie a tohle je jen smrtelná křeč mýho vědomí? Vadí jim, že nedokážu artikulovat typ podpory, kterej mi chybí. Nedostatek vnitřní motivace považujou za něco, co se dá odmyslet. Takže jsem podle nich líný a rozmazlený a rezignující namísto abych problémům čelil... Jasně, proč se bez smyslu snažit a trýznit se studijníma samoúčelnostma, který jsou i podle nich z 90 % zbytečný? Mišpoche = hnus.

Měl jsem během prosince po půl roce klidu tři záchvaty migrény, ona na ně, obávám se, funguje ta marihuana i profylakticky. V případě že chci dál abstinovat, měl bych zajít za neurologem. Nicméně tu agonii jsem přetrpěl. Až 24. prosince byl pocit frustrace a samoty naprosto nezvladatelnej, bylo mi z toho přes den fyzicky blbě, bušilo mi srdce, bylo mi na zvracení, měl jsem mžitky před očima, ale vzdoroval jsem, až na večer jsem to vzdal, nedařilo se mi ten stav nijak opustit a chtěl jsem se cítit líp, tak jsem se zhulil. Relaps. Fungovalo to, hrdej na to nejsem, jenže ta úleva je nepopsatelná. I 25. jsem se večer zhulil, už ne proto, že by mi bylo nesnesitelně blbě, ale protože je to hedonistická slast. 26. je dneska, dnešní den se echt nevyvedl, rodina mi zase naložila a zhulim se, abych utekl a pocítil trochu klidu, který mi osud ani okolí příliš nechce dopřát...

Avšak s myšlenkou toho, že únik nic neřeší se pokusím dneškem tu epizodu ukončit, drž mi palce. Mrzí mě stav naší dohody a modlím se, aby se nestal začátkem konce nejsmysluplnějšího řetězce cihel 2015. Prosím odpusť mi mou slabost a nezatracuj mne, stále jsi mou jedinou nadějí. Kéž bys mohla trestat.

(I)relevantní obrázek..?

Podkres mýho života

Tenhle megapost mám v hlavě už přibližně měsíc. Je problematickej v tom, že od tý doby k jeho obsahu nic moc necítím. Je to pár hodin hudby, kterou osobně považuju za nejlepší, jsou to skrytý perly, který chápu a který jsou tak náročný, že se pravděpodobně (už) nikdy nedostanou do mainstreamu. A to je dobře. Jen škoda, že si je teď vůbec nedokážu užít, ale stejně se podělím…

NPR: Samota zabíjí; ČRO krade

Je mi líto lidí, kteří to neví. Ale co s tím?

Taky je zajímavý rozdíl mezi tím, jak informace linkuje NPR (odkaz na abstrakt vědecké studie), versus Český rozhlas (výsledky otiskl časopis, odkaz na hlavní stranu). To že je ten článek obšlehlej bez uvedení původních autorů je v našich končinách bohužel normální. Opomenutí citace dělá z překladu krádež. Máloco se časem ukázalo tolik pravdivý jako: "kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem". Anglický svět je o dost větší než ten český. Možná čas se naučit španělsky?